O muzikálu

Americký muzikál Muž z kraje La Mancha (Man of La Mancha) byl poprvé uveden 22. listopadu 1965 v ANTA Washington Square Theater na Broadwayi v New Yorku.
Cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá a trvala několik let. Původně Man of La Mancha vznikl jako televizní hra, kterou Dale Wasserman napsal pro CBS’s Dupont Show of the Month program. Původní název díla byl pro lepší srozumitelnost u diváků pozměněn na Já, Don Quijote (I, Don Quixote). Hra byla úspěšná, a tak byl po několika letech D. Wasserman vyzván, aby ji převedl do muzikálové podoby. Byl vytvořen tým, ve kterém spolupracovali libretista D. Wasserman, autor hudby M. Leigh a textař W. H. Auden. Poslední z nich byl však pro tvůrčí neshody nahrazen J. Darionem.
Muzikál se hrál ve více než 50 zemích ve více než 30 jazycích. Na Broadwayi se během šesti let (1965–1971) dočkal 2 328 repríz. Získal několik prestižních cen Tony včetně ceny za nejlepší muzikál roku (1966). Od své premiéry v roce 1965 se muzikál vrátil na Broadway celkem pětkrát, naposledy v sezóně 2002–2003. V roce 1972 byl zfilmován s Peterem O’Toolem v hlavní roli a Sophií Lorenovou v roli Aldonzy.
A proč právě Don Quijote? Byla to náhoda. Při návštěvě Madridu se Dale Wasserman v novinách dočetl, že důvodem jeho pobytu ve Španělsku je jím připravovaná dramatizace Dona Quijota. Pobavilo ho to, protože do té doby román nikdy nečetl. Byla to výzva. Román si přečetl a jeho téma ho velmi zaujalo. Osobnost Cervantese – herce, dramatika, romanopisce a básníka byla pro něho natolik zajímavá, že z ní udělal hlavního vypravěče děje svého muzikálu. Guvernér: „Cervantesi! Mám dojem, že Don Quijote a Don Miguel jsou bratři.“ Cervantes: „S pomocí boží – oba jsou mužové z La Manchy.“

Muzikál byl původně napsán jako jednoaktovka a Wasserman si přál, aby se uváděl bez přestávky.

Autorovi muzikálu Dale Wassermanovi se podařilo vytvořit geniální koncept: jeho Cervantes se před spoluvězni obhajuje inscenací, nebo spíše spontánní dramatizací svého velkého románu. Cervantes celý život věřil divadlu, psal divadelní hry a provozoval je. Byl však, slovy jedné z postav, „mizerný básník“ a málo invenční. Až jeho román o bláznivém rytíři ho proslavil a zajistil mu nesmrtelnost. A zde ve vězení divadlem obhajuje román a románem hájí smysl divadla. To je přece výborný nápad. Součástí této velkolepé obhajoby je i vtažení diváků do hry! Cervantes předstupuje před nejhorší možné publikum – nepřátelsky naladěnou sebranku zlodějů, vrahů a prostitutek – a staví je do rolí svých románových postav. Jeho spoluvězni, kteří ho mají soudit, se tak stávají amatérskými herci a možná i účastníky jakési sociální dramatoterapie. Způsob, jakým Cervantes navozuje a řídí dramatické situace, skutečně připomíná novodobé metody využívající hru v roli k osobnímu rozvoji účastníků.
Celá hra velmi zkušeně využívá divadelní tradici, pohrává si s motivy renesančního divadla rodícího se s minimem vnějších prostředků na holé scéně bez jakýchkoliv dekorací, Quijotův příběh sledujeme jako divadlo na divadle (např. Shakespeare tuto techniku použil v Hamletovi), dějové linky se proplétají a nečekaně vynořují, nechybí až choreograficky stylizované scény a nádherné písně. Nejde přitom o klasický muzikál, protože mluvené slovo zde má dost důležitou roli, což klade i jiné nároky na herce. Navíc celá koncepce vyžaduje téměř neustálou přítomnost všech na scéně, na očích diváka – z vězení si přece nelze jen tak odskočit. Proto po scénografce požadovali různé díry a zákoutí, do kterých se vězni mohou přikrčit a sledovat děj a odkud mohou kdykoliv „vystartovat“ k akci. Každá z postav totiž žije na jevišti dvojím životem – jako vězeň a jako postava ze Cervantesova příběhu. A autoři si s paralelou občanských a divadelních rolí hlavních protagonistů celou dobu pohrávají – vidíme tak člověka, „jaký je“, a navíc v divadle na divadle téhož člověka, „jakým by mohl být“: Cervantes – Quijote, sluha – Sancho, Vévoda – Carrasco, Guvernér – přívětivý hospodský. Jedinou výjimkou je Aldonza – o jejím „civilu“ se nedozvídáme nic přímo, snad jen z postoje, z pohledů. A přitom je to právě ona, kdo prochází největší proměnou…

Libreto: Dale Wasserman
Hudba: Mitch Leigh
Texty písní: Joe Darion

Překlad: Jan Schneider, Jaroslav Hach
Text písně Ptáčku můj…: Ester Brožová

Režie / dramaturgie: Libuše Hájková, Lukáš Horáček
Scéna / kostýmy: Zuzana Kostincová
Dirigent: Dalibor Tuž

Hudební nastudování: Zuzana Kubelková, Marie Nová, Dalibor Tuž
Produkce: Ars iuvenum, Jan Hejral

Pracovníci umělecko-technického provozu:
Jevištní mistr: Petr Bohatý
Světla: Ondřej Kyncl
Zvuk: Jan Hejral, Milan Hejral, Lumír Švec
Scéna a kostýmy byly vyrobeny pracovníky: C + V, spol. s r. o., Liberec Zakázkové krejčovství Marlenka Liberec